Francie 21.-30.9.2006

Na loňské dovolené v Chorvatsku jsme s Honzou nakoukli do Alp, proto bylo jasné kam letos pojedeme. Z finančních důvodů nemohl Honza jet a já nemohl nikoho sehnat. Koncem srpna se rozhodl Jarda, že by jel jako spolujezdec. Sám bych nikam nejel a výhoda dělení nákladů na dopravu dovolila protáhnout trasu až k moři. Protože Jarda nikdy nejel na motorce dál než kolem baráku. Musel jsem si pro něj půjčit alespoň pláštěnku a rukavice.

Účastníci:    Jawa 350/360 + PAv 40    - Petr, Jarda

1. den - čtvrtek    349 km

Jarda přijel autobusem v 10 hodin z Prahy. Naobědvali jsme se a začali balit. Do vozíku se toho vešlo hodně, ale přesto muselo pár méně potřebných věcí zůstat doma. Tankvak byl jen na konzervy a mapy. Vyjeli jsme až ve 13:30, jízdu nám zpříjemnil MP3 přehrávač připojený k půjčenému interkomu – prostě maximální luxus :-). Při přesunu do Salzburgu jsme na rakouské benzínce potkali dva Slováky v žigulíku se špatnou mapou. Ukázali jsme jim cestu v naší a vyjeli, protože jsme chtěli zakempovat za světla. To se nám nepovedlo a ještě chvíli jsme za tmy hledali kemp v Berchtesgadenu. Závora byla otevřená a nikde nikdo. Šli jsme se ubytovat a placení nechali na ráno.

2. den - pátek    164 km

Ráno jsme nikoho nenašli, tak jsme aspoň ušetřili. Nejdřív nás čekalo jezero Königsee. Po zastavení na mýtnici strčil Jarda obsluze pasy, následoval nechápavý pohled. Říkám, že chce peníze. Jarda si vzal pasy a strčil mu peněženku, v tom zazvonil telefon. Asi po minutovém hovoru nám vrátil peněženku a bez placení nás poslal zaparkovat. Po prohlídce jezera následovala projížďka po okolí, pak jsme chvíli hledali Orlí hnízdo. Na 24% stoupání jsem prověřil motor, který sice na jedničku, ale bez problémů zdolal zatím největší kopec. Za 14,5 E nás vyvezl autobus na horu Kehlstein. Z parkoviště jsme šli tunelem k výtahu, který nás vyvezl 124 metrů přímo do Hitlerova sídla. Výhledy jsou nádherný, ale všude je strašně moc turistů a z Orlího hnízda je jen velká hospoda. Uvnitř se mi líbily především dřevěné okenní parapety zobrazující výhled z okna s názvy hor. Prohlídka nám zabrala dost času, tak jsme dojeli jen do kempu u Zell am See a první průsmyk nechali na ráno.

3. den - sobota    359 km

Ráno přišel Němec a ptal se na motorku. Německo-anglicko-česky jsme se domluvili. Říkal, že má doma Jawu 175. Kousek od kempu jsme si ve stojící koloně prohlídli průvod krav s policejním doprovodem. Zanechaly nám na silnici kravince, ty jsme viděli později i jinde a v některých zatáčkách dokázaly nepříjemně překvapit. Po zaplacení 17E jsme na ceduli viděli 12% stoupání v délce 33 km. Začali jsme stoupat k průsmyku Hochtor (2504m), překvapili mě cyklisti, tolik jsem jich tu opravdu nečekal. S přibývající výškou přestala stíhat trojka a asi nad 2000 metrů už jsem jel jenom na jedničku, ale ta měla síly dost a pohodovou rychlostí 30 km/h jsme míjeli zmožený cyklisty. Aspoň jsme si stihli prohlídnout nádherná panoramata. Na parkovišti jsme udělali několik fotek a zamířili na Edelweisspitze (2571m), kde jsme sledovali mraky valící se přes hřebeny hor. Po projetí Hochtorského tunelu jsme se ocitli v mrakách, které nás s několika přestávkami doprovázely až k moři. Následoval sjezd při kterém dostaly bubnové brzdy pořádně zabrat, po pár kilometrech byly cítit i přes pohodovou jízdu, ale vydržely. Před Cortinou d´Ampezzo byly nádherné zatáčky a spousta motorek. Jel jsem na rezervu a stejně jsem se neudržel a jel co vozík dovolil, v pomalejších zatáčkách jsem některým motorkám stačil, ale na rovinkách chyběl výkon. V Cortině d´Ampezzo jsme poprvé tankovali u samoobslužné benzínky na bankovky. Po svačině nás čekal průsmyk Giau (2236m). Pokračovali jsme 15% stoupáním, za jednou zatáčkou jsem zastavil, aby mě Jarda vyfotil. S předním kolem ve smyku začala motorka couvat, dokud jsem si nepomohl zadní brzdou. Po vystoupání nad lesy se nám naskytl nádherný výhled do údolí. Tenhle průsmyk patří mezi ty nejhezčí, které jsme viděli. Ani tento sjezd se jako všechny ostatní neobešel bez vůně z brzd. Fedaia (2054m) byl posledním průsmykem, který jsme stihli. V jedné vracečce nás předjelo cestovní BMW a na výjezdu mu pěkně klouzlo zadní kolo - trochu jsem mu záviděl přebytek výkonu. Těsně pod vrcholem byl na silnici nápis PEPO a o kousek dál PEPO JEĎ, češi jsou holt všude. Projeli jsme se po hrázi přehrady a zamířili k Bolzanu. Ke konci sjezdu mi motorka chcípla, vypnul jsem světla a hned chytla. Při sjezdu na nízké otáčky, s nohou na brzdě a dalším zatížením brzdového světla ( 2 x 15W ) nestíhalo 45 Wattové dynamo dobíjet. Chvíli jsem musel jet bez světel a pak jsem za pěkného počasí jízdou na parkovačky baterku dobíjel. Rozhodli jsme se zakempovat v Meranu, přijeli jsme za tmy a kemp byl plný. Přemlouvání nepomohlo, ale dostali jsme mapu města s vyznačenou cestou do jiného kempu kousek za městem.

4. den - neděle    334 km

Už ráno jsem tušil, že si výhledu ze Stelvia (2758m) díky mrakům asi moc neužiju. Když jsme začínali stoupat do mraků, bylo to jasné a protože nebylo na co koukat, jeli jsme až na dvě zastávky na focení pořád. Největší problém mi dělali cyklisti a hlavně auta, která mě na rovince předjela a pak jsem kvůli nim musel před zatáčkama zastavovat. Rozjezdy totiž znamenaly trápení spojky při vytočeném motoru kolem 10 metrů a brzo byla cítit ( do této doby jsem nikdy neměl se spojkou problém a ani nikdy nesmrděla ). S přibývající výškou začínala spojka zabírat skokově a rozjezdy se prodlužovaly. Akorát na několik fotek se rozestoupily mraky kousek pod vrcholem. V třetí zatáčce pod vrcholem jsem musel za cyklistou přes spojku, protože jelo auto v protisměru a motorka mi chcípla. Když mi chcípla i podruhé, nechtěl jsem už dál trápit spojku a poslal Jardu pěšky na první odpočívadlo. Motorka jela hned jako vyměněná a když jsme po pauze zjistili, jak jsme vysoko, říkal jsem si, že jsem mohl vyjet nahoru na jeden zátah. Při sjezdu jsem se všiml jedné motorky, která mě na rovinatějším úseku nechtěla předjet. V první prudké zatáčce jsem to víc naklopil a hned za ní mě předjížděl se zdviženým palcem. Vynechali jsme průsmyk Gavia a vydali se k jezeru Garda. Udělali jsme dobře, protože jsme jeli přes méně známý průsmyk Crocedomini (1895m), kde se zrovna konaly závody veteránů. Cesta byla místy tak úzká, že se sotva vešlo auto a motorka, když se potkaly dvě auta, muselo jedno někde sjet do vývozu. Za Lago d´Idro jsme našli kemp a dali si výbornou italskou pizzu a víno. Jedna servírka mluvila trochu česky a říkala, že pracovala v Prazdroji jako servírka. Po tom co jsme vypili několik skleniček vína řekla Jardovi: "Dáte si něco tvrdého?" a to nevypadal moc v náladě. Já musel ráno řídit a on sám pít nechtěl.

5.den - pondělí    389 km

Projeli jsme kolem malého Lago di Ledro a vydali se na cestu posetou tunely podél západního břehu Lago di Garda. Nádherné výhledy na jezero a okolní hory strmě stoupající z vody střídaly tunely. Některé měly sloupy nebo dokonce jen okna a na okamžik ukazovaly jezero, to v jižní části připomínalo velikostí spíš moře. Pak nás čekal dálniční přesun k moři, během kterého muselo samozřejmě pršet a ještě nás zdržela nehoda. Na konci dálnice před Janovem se pruhy vedoucí k moři nádherně klikatí a opačný směr je nad nimi postaven na pilířích s minimem zatáček. Zatáčky jsem si na přeplněné dálnici moc neužil, protože pořád pršelo. Z dálnice jsme sjeli na silnici S1 směr Savona, ale hned na prvním kruháči už nebylo značení. Projeli jsme několik dalších kruháčů a všude bylo značení jen na parkoviště a přístav. Protože bylo mokro a chvílemi pršelo, nechtělo se mi předjíždět kolony, ale za chvíli mi došla trpělivost a vydal jsem se za jedním skůtrem s tím, že mě snad dovede na silnici S1 vedoucí podél pobřeží. Nejdřív jsme předjížděli kolonu s pravou stupačkou těsně nad obrubníkem, pak následovalo neskutečné kličkování mezi stojícími i popojíždějícími auty při kterém jsem si dvakrát myslel, že vezmu vozíkem o roh auta, ale naštěstí je užší než se zdá. Přesně si pamatuju, jak jsem v koloně asi pěti skůtrů jel na mokru po dvojité plné čáře. Vpravo jsme asi v padesáti těsně míjeli kolonu a protijedoucí auta se po vyjetí od semaforu ani trochu neuhla, jako kdyby jsme tam nebyli. Po několika kilometrech jsme opravdu dojeli na silnici S1, ale za chvíli jsem zjistil, že jedu špatným směrem. Na semaforu jsem si najel doleva a když nic nejelo, tak jsem se otočil. Než jsme vyjeli z města udělalo přede mnou stejný manévr auto a skůtr. Už jsem si myslel, že mě nic nemůže překvapit a pak jsem předjel kolonu a stoupl si tak, že jsem sotva viděl na semafor. V tom přijel skůtr a stoupl si přede mne, když uslyšel, že přidávám plyn vyrazil. Pomalu se setmělo a hned za městem jsme našli kemp.

6. den - úterý    383 km

Trochu poprchalo a tak jsme koupání odložili. Pohodovou jízdou jsme jeli podél Azurového pobřeží a kochali se výhledem na moře. Jak jsme se blížili k Francii, začínalo se počasí lepšit. V Monaku nás čekala zácpa. Našli jsme místo na parkování, koupili pohledy a Jarda se šel podívat k moři. Auta mezi která jsem zaparkoval odjela. Já začal psát pohledy na tankvaku a najednou motorka poposkočila asi o 10 centimetrů. Než jsem zjistil co se stalo, tak ten blbec, který mi přejel blatníček na vozíku ujel. Pokračovali jsme podél pobřeží do Nice. Po chvilce bloudění jsme se rozhodli vydat do Cannes po dálnici. Přepnul jsem na rezervu a čekal na benzínku a asi po deseti kilometrech byla cedule benzínka 18 km, hned mi bylo jasné, že to bude těsné. Trochu jsem zpomalil a stejně mi před mýtnicí došel úplně. Odtlačili jsme motorku na přilehlé parkoviště, tam jsme jí naklonili a dostali z pravé půlky nádrže poslední decku. Vyjeli jsme jen na kopec, tam jsem vyřadil a dojeli jsme k benzínce pod kopcem. Posledních 5 metrů jsme ke stojanu dotlačili. Aby toho nebylo málo, tak jsem při nasedání zavadil nohou o pytel na nosiči a motorka padla, sice jsem zpomalil pád, ale trochu se ohnula pravá stupačka. K moři jsme pokračovali po pěkných zatáčkách na silnici N7. Vyfotili jsme západ slunce a zakempovali v zálivu Saint Tropez.

7. den - středa    331 km

Po koupání jsme se vydali na prohlídku Saint Tropez. Chvíli nám trvalo, než jsme našli zastrčenou četnickou stanici a díky jednosměrkám to znamenalo několik koleček po městě. Překvapil mě přístav, který vypadá v televizi mnohem větší. Pokračovali jsme do Marseille, nechtěli jsme se proplétat městem k přístavu a trochu nás už tlačil čas, proto jsme si prohlédli obrovské lodě jen z dálnice a vydali se k domovu. Dojeli jsme do kempu u Lac de Ste-Croix.

8. den - čtvrtek     276 km

Za jezerem Ste-Croix jsme pokračovali po jižní straně Grand Canyonu du Verdon. Mockrát jsme zastavili a prohlíželi si strmé skály a řeku hluboko pod námi. Potkali jsme Český pár, který dělal výlety po okolí. Kousek za kaňonem jsem chtěl srovnat zrcátko a to mi zůstalo v ruce. Oprava pomocí matky vydržela asi půl roku, než jsme s tátou udělali novou tyčku. Poprosili jsme pěknou mladou Francouzku o natankování z její karty, protože samoobslužná benzínka nebrala naše karty ani Eura. Pokračovali jsme k Lac de Serre Ponçon a projeli se po východním břehu až do Savines de Lac. Tam jsme koupili francouzské víno, nějaké jídlo a zakempovali o kousek dál před Briançonem. Kemp byl opuštěný a byl zde jen jeden stan.

9. den - pátek    451 km

Ráno přijela majitelka, oba stany zkasírovala a to už jsme měli skoro sbaleno. Jeli jsme přes průsmyk Montgenevre (1854m). Vypustili jsme původně plánovanou pevnost Chamberton, protože nás čekalo asi 1200 kilometrů a v pondělí musel Jarda do práce a já nastoupit do školy. Přesunuli jsme se po dálnici k Milánu a chtěli sjet z dálnice k jezeru Como, ale sjezdy se opravovaly a při prodírání zácpou jsme v hrozném vedru možná nějaký otevřený přehlédli. Až v Bergamu se nám povedlo sjet směrem k jezeru. Tam nás čekal průjezd spoustou tunelů podél východního břehu jezera a v jednom tunelu jsem vzal v plné rychlosti pořádnou bouli na asfaltu. S vozíkem to nebylo moc příjemný, ale dalším už jsem se stihnul vyhnout. Našli jsme kemp u Lago di Mezzola a domluvili se, že další den pojedeme až domu na jeden zátah.

10.den - sobota    765 km

Do Švýcarska to bylo kousek a za hranicemi jsme na pár kilometrech potkali asi deset různých modelů Porsche 911, asi tam někde měli hnízdo:-). Po průjezdu kolem tří jezer a Svatým Mořicem nás čekal poslední průsmyk. Po vystoupání nad pásmo lesů se nám naskytl nádherný pohled na asi nejhezčí průsmyk. Zastavil jsem a mezi tím co Jarda fotil jsem si všiml, že se kouří ze spoje mezi kolenem a výfukem, asi chytlo těsnění, ale na funkci to nemá vliv :-). Před vrcholem byla poměrně dlouhá rovinatá pasáž, kde jsem zase mohl řadit i vyšší rychlosti. Při sjezdu z Albuly (2315m) nás čekalo nádraží ve výšce 2 033m. Vlaky sem jedou přes 291 mostů a skrz 91 tunelů a Jarda jako fanda do železnice si přišel na své. Nad klikatící se silnicí vedly mosty zleva doprava a jen se vlak otočil v tunelu, jel zase zpátky. Přední brzdě se asi přestaly líbit sjezdy a začala na mě trochu pískat, brzdila pořád a tak jsem to neřešil. Chtěli jsme se vyhnout dálnici, ale i když v naší mapě nebyla, tak nás silnice navedla přímo na ní a označení bylo v místech, kde se už nedalo sjet. Naštěstí jsme cestou k prvnímu sjezdu nepotkali policii, jenom auto stojící v levém pruhu a kouřem od motoru, který zahalil půl dálnice. Kolem pobíhali asi tři lidi s hasícím přístrojem. Okresky nás dovedly k staré bráně vedoucí do Lichtenštejnska. Podívali jsme se k zámku, najedli se a vyrazili po dálnici k domovu. Natankovali jsme na první benzínce na dálnici a Jardovo slova z Francie: "V Německu jsou benzínky na každým kroku." si budu asi dlouho pamatovat, protože druhá benzínka byla po 50 kilometrech a třetí asi po dalších 70 kilometrech. Chvilku před setměním začal trochu vynechávat jeden válec, na první benzínce jsem nastavil prakticky nulové odtrhy na správnou hodnotu a namazal kladívka, kterých jsem se celou cestu nevšimnul. Z Mnichova jsem napsal domu sms, že dnes v noci přijedeme. Po několika desítkách kilometrů se závada opakovala, vyčistil jsem kladívka s tím, že jsem je asi moc namazal a motorka jela dál. Ke hranicím jsem je vyčistil ještě jednou a po druhé mi bylo jasné, že to bude cívka nebo kondenzátor, ale i když jsem měl oboje sebou, tak se mi to za tmy nechtělo hledat. Motorka držela 90 km/h bez problému a tak jsem nechal opravu na doma s tím, že těch pár kilometrů dojedeme i kdyby ten válec nešel vůbec. Ve 4:20 jsme dorazili domu, dali si teplé jídlo a šli spát.

Byla to zatím moje absolutně nejlepší dovolená. Ujeli jsme 3 714 km a utratili dohromady 16 750 Kč. Průměrnou spotřebu jsem měl 4,64 l/100km (od 4,26 do 5,05 - mezi přepnutím na rezervu). Počasí nám vyšlo perfektně, až na déšť v Itálii, ale s tím se musí počítat. Setkali jsme se s občasným povzbuzováním při výjezdu k průsmykům a okukováním motorky, což potěší. Hlavně jsme si užívali každou minutu i přes otlačené pozadí. Musím poděkovat Jardovi, bez kterého bych asi nikam nejel, že vydržel na motorce jako spolujezdec 10 dní od rána do večera bez zkušeností s takovýmhle cestováním. Nesmím zapomenout na motorku, která až na několik drobností fungovala perfektně.

A co na to říká spolujezdec, který sotva na motorku usednul a hned takovou štreku dal? Jednoznačně pozitivní a krásné, nezapomenutelné zážitky! Jízda na starém, ale super udržovaném stroji je sama o sobě nezapomenutelná záležitost. Ta se umocní o to víc, když stoupáte do alpských průsmyků, jedete podél azurového pobřeží středozemního moře nebo se neustále křižujete s jednou z nejslavnějších železnic v Evropě, po které stoupá do hor Alpský Bernina Express. Nejlepší na tom ale je, že můžu takhle cestovat podle sebe, zastavit se kde chci, prohlédnout si, co mně zajímá, ztratit se kde s tím nepočítám, napumpovat se zážitky, které by mi jen stěží zaručila nějaká z cestovek! Proto i já děkuji Petrovi, člověku, který se nebojí dobrodružství a neznáma a je ochoten riskovat pár dní v mé společnosti :-).